Základní postupy při recyklace skla
Výhodou recyklace skla je úspora primárních zdrojů surovin a energie. Kvalita skla se recyklací nesnižuje a do výrobní směsi lze přidávat až 90% střepů. Každých 10% střepů ve směsi ušetří kolem 2% energie. Recyklace skleněných obalů pro jednorázové použití představuje až druhé nejlepší řešení, neboť sklo se stává odpadem teprve tehdy, když je poškozené nebo rozbité. Životnost skla přitom umožňuje 30 a více oběhů lahve.K recyklaci je nejvhodnější bílé tabulové sklo. U něj je zajištěna poměrně vysoká čistota materiálu. U střepů z bílých lahví takovou čistotu zajistit nelze. I když se před drcením pečlivě třídí, zůstávají mezi bílými střepy i střepy barevné. Pak nezbude, než podle procenta barevného skla rozhodnout, zda bude střepový základ použit pro výrobu bílého či barevného skla.
U barevných střepů je to jednodušší. Láhve se vyrábějí ve dvou základních barvách (hnědá a zelená) a v několika odstínech. Hnědé se běžně docílí přidáním sulfidu železa a zelené přidáním sloučenin chromu. Chrom je velice výrazná barvicí složka, a proto se zelené střepy nesmějí ve velkém množství používat ani při výrobě skla hnědého (kazí hnědou barvu zeleným odstínem). Zvláštní oblastí je autosklo. To, ač na první pohled vypadá jako zcela čiré, obsahuje vysoké procento železa, a proto se nesmí používat na výrobu skla bílého.
Při drcení lahví se musí dodržovat přísná norma. Ve sto kilogramech střepů může zůstat pouze deset gramů keramického materiálu, šest gramů kovového a magnetického odpadu, půl gramu nemagnetického odpadu a vůbec žádný netavitelný materiál.
Tyto příměsi se odstraňují před vlastním drcením na třídicí lince, v níž jsou např. sběrné magnety na kov nebo fukar na lehké materiály. Sklo se potom drtí na střepy velikosti od 3 mm do 2 cm. U autoskel je drcení složitější. Ta jsou totiž polepena ochrannou fólií, která se musí odstranit. Sklo se tedy protahuje lisem, kde se naláme, a poté se točí na vymlacovacím bubnu tak dlouho, až se oddělí od holé fólie.
Nadrcené střepy se míchají s ostatními přísadami. Tím vznikne takzvaný kmen, který se v peci taví přibližně při 1460 °C. Tavenina poté postupuje k výrobním strojům, kde se tvarují vlastní láhve a další obaly. Hotové výrobky se nakonec dochlazují v chladicí peci, projdou výstupní kontrolou a jsou připraveny k novému použití.
Ve skle láhve může zůstat kousek neroztaveného materiálu. Ten je nejslabším místem skleněného obalu, a proto tyto vadné kusy výstupní kontrola vyřazuje a posílá zpět do drtičky na začátek procesu.
Při kontrole sklenic se simulují nárazy, k nimž dochází na plnicích linkách. Láhve se poté prohlížejí speciálními kamerami, které odhalí i sebemenší nečistotu ve skle, a vadné láhve opět putují na začátek výroby.