Historie odpadového hospodářství

Otázka omezení vzniku odpadů a způsobů jejich bezpečného, environmentálně přijatelného a ekonomicky výhodného využití či odstranění patří dnes k nejpalčivějším hospodářským i politickým problémům na celém světě. Přestože ve výrobní i spotřební (společenské) sféře množství produkovaných odpadů stále narůstá, teprve v posledních 20-30 letech se začaly průmyslově vyspělé země intenzivně zabývat jejich zpracováním i možností omezit jejich vznik.

Zákony o odpadech v ČR

U nás byl teprve v r. 1991 přijat zákon o odpadech (č. 238/1991 Sb.), který dal této závažné a u nás dříve opomíjené problematice závazný právní podklad. V průběhu následujících let byly přijaty další zákony o odpadech, z nichž zákon č. 185/2001 Sb., v platném znění, se zvláštním důrazem na předcházení vzniku odpadů, je již plně kompatibilní s odpovídající právní úpravou Evropské unie.

Historické mezníky v odpadovém hospodářství

V prvobytně pospolné společnosti lidé po určitém stupni zamoření prostředí odpadem toto prostředí opustili a přesídlili se dál po jejich plánované cestě. V pozdějších dobách byly odpady koncentrovány na jednom místě, zpravidla za sídlištěm. Ve starém Řecku a Římě již existovaly přesně stanovené komunální služby, které byly vykonávány převážně válečnými zajatci. Navíc existovala v Římě forma občanského generálního úklidu a úpravy ulic a místních prostranství. Tyto akce přispívaly vedle pravidelného skrápění vozovek a čištění kanalizací také k zajištění vyhovujících hygienických podmínek v Římě. Byly řešeny i tak náročné problémy jako likvidace odpadů od návštěvníků Kolosea, kterých se sešlo i sto tisíc na jednom místě. V 18. a 19. století se začínají v Řecku a Římě stavět kanalizace a na počátku 20. století dochází k organizovanému odvozu odpadu z měst. Významná kanalizační stoka v Římě je známá pod označením kloaka maxima. Jedná se o stoku vystavěnou z tufových kvadrátů, určenou nejen pro odvodnění římského fóra, kdy vládl Tarquinius Superbus (datováno 6 tis. let. př. Kr.)

Ve Středověku upadlo v zapomenutí téměř vše, čeho bylo dosaženo v rozkvětu Řecka a Říma, takže řada velkých měst měla základní potíže se zásobováním vodou i s dodržením základních hygienických podmínek, které následně způsobovaly nemalé zdravotní obtíže.

Jediný způsob likvidace odpadů, včetně zvířecích a lidských fekálií, byl v jejich vyvážení před dům, kde se vrstvil v nezpevněném povrchu ces a následně se tak dostávaly ke zdroji pitné vody. Zdravotní problémy ve formě vysoké nemocnosti a šíření epidemií byly toho samozřejmým důsledkem. S postupným dlážděním hlavních ulic se začalo ve 12. století v Paříži a v řadě dalších velkých měst ve 13. – 14. století. Ve zvláště bohatých městech, která si zakládala na své upravenosti, se přikročilo v 15. a 16. století k soustavnějšímu řešení problematiky odpadů.

První zmínky o odvážení odpadů v ČR

Teprve však v 18. století, především druhé polovině 19. století, přináší konkrétní opatření organizačního i technického charakteru ke zlepšení hygieny a pořádku v čištění komunikací a odvážení odpadů. Největší purkrabí hrabě Karel Chotek (1783- 1868) vydává řád o čištění ulic pro Prahu. Regulovalo se již i zacházení se stavebním odpadem a zavedly se i přesypné nádoby na domovní odpad, došlo k zavedení kanalizace. Na počátku 20. století je již technologicky i organizačně zvládnut odvoz odpadů z měst a prosadily se zásady omezování prašnosti při sběru a svozu odpadu. V Praze se však ještě v roce 1920 používalo 170 v podstatě otevřených vozů k vyvážení odpadků ze smetiště na kraj Prahy. Nádobový systém byl zaveden postupně od roku 1923 a používání Kuka vozů (Keller und Knappich Augsburg) od roku 1930. K výhodnějšímu zneškodňování tuhých odpadů z hygienicky vyhovujícího hlediska došlo až po zavedení tří základních technologií, tj. kompostování, spalování a řízeného skládkování.

Kompostování

Intenzifikace zemědělství po 2. světové válce má za následek, že z dřívějšího konzumenta celé řady odpadů z průmyslu, městských odpadů a čistírenských kalů se stal velmi významný producent odpadů ze zemědělské velkovýroby, zejména živočišné. Současně s chemizací a mechanizací zemědělství se dostává do přírodního prostředí řada toxicky a organolepticky (pachově i chuťově) závadných látek (pesticidy, pohonné hmoty apod.). Řízené odstraňování organicky rozložitelného odpadu započalo již v období před 8 až 10 tis. lety, což je přisuzováno kočovnému způsobu života. Technologie kompostování se tedy rozvíjela postupně s nastupující zemědělskou činností. První zmínka o výrobě průmyslového kompostu na našem území je datována k datu 1915, kdy se jednalo o kompostování čistírenských kalů, popele, uličních smetků a rašeliny. V ČSSR byl významný rozvoj kompostování, a to až do roku 1987, kdy byla zaevidovaná maximální produkce kompostu 2,8 mil. t. V Nizozemí se kompostováním zpracovalo v minulém století až 25 % produkce komunálních odpadů.

První spalovny

Od 90. let se dostalo do popředí podporování skládkování a spalování odpadů. První spalovny byly uvedeny do provozu koncem 70. let minulého století ve Velké Británii. První spalovny byly vybudovány v Brně v roce 1905 a její funkce skončila roku 1941. Důvodem byla druhá světová válka a bombardování významných budov na našem území. Tato spalovna měla své prvenství nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Zajímavostí této spalovny bylo již tehdy využití spalování odpadů k výrobě elektrické energie. Pražská spalovna s kapacitou 2 000 tun odpadů za rok v roce 1933 patřila mezi nejmodernější v Evropě. Tato spalovna byla v roce 2003 s konečnou platností zbourána.

První řízené skládky

Řízené skládky se poprvé objevily v Anglii před 70 lety. Jejich všeobecné prosazování jako jedině přijatelného způsobu deponování odpadů není však ještě dosud všude běžné. Průmyslové odpady se projevily v životním prostředí právě tak nepříznivě a mnohdy trvalejším způsobem než odpady z měst. Nové inovativní přístupy k posuzování výrobní činnosti člověka se realizují teprve poměrně krátkou dobu a to tak, že se systematicky hledají a zavádějí technologie minimalizující znečištění životního prostředí a využívající odpadů jako druhotných surovin nebo zdrojů energie